Jsi znovuzrozený?
Jan 3:1-15 – Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte. Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských? Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.
I. Úvodní otázka: narodil ses jednou nebo dvakrát?
Milí bratři, milé sestry, dnes do toho skočíme hned po hlavě… Narodili jste se jednou, nebo dvakrát? Narodili jste se v životě jen tělesně – tedy jako děti svým rodičům? Nebo jste se narodili i podruhé – jako děti Nejvyššího, jako děti Boží? Jak to říká evangelista Jan hned na začátku svého díla: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha. (J 1:12-13) Narodili jste se tedy jen tělesně, nebo také duchovně? Na tom totiž závisí všechno, celá naše věčnost. Ježíš dnes jasně prohlašuje: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. Jinak řečeno: Na to vem jed, člověče, že jestli se nenarodíš znovu, duchovně, pak do Božího království nevkročíš.
II. Nikodém – náboženský vzdělanec, který nic nechápe
Možná, že jsem vás uvedl trochu do rozpaků, nebo jsem vás maličko rozladil. Ale to je dobře. I Nikodém, který jako první slyšel tento Ježíšův proslov, z toho musel být přepadlý. Co všechno o tom člověku víme? Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. (viz J 7:50-52) Nikodém byl tedy Žid. Zbožný Žid. Velmi zbožný Žid. Byl to farizeus. Znal Boží Zákon. Vykládal Boží Zákon lidem. Řídil se podle Božího Zákona. Byl to člen židovské rady, tak zvaného sanhedrinu. Nikodém byl tedy jedním ze 71 vážených Židů, kteří měli za úkol řídit záležitosti svého lidu. Z jeho slov: Jak se může člověk narodit, když už je starý? odvozují vykladači, že Nikodém byl starší člověk. Pravděpodobně měl děti a vnoučata, která učil Božímu Zákonu. A pokud měl syny a vnuky, všichni do jednoho byli zřejmě obřezaní. Nikodém byl příkladem hyper-náboženského života. O tom není pochyb. A když pak přijde za Ježíšem pod rouškou noci (zřejmě ze strachu – ať není s Ježíšem viděn a ať s ním není veřejně spojován), řekne mu: Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním. Takže nejen zbožný Žid.
Nikodém je dokonce člověk citlivý na znamení přicházející od Boha. Ježíšova znamení, bere vážně. Kristovy zázraky nezpochybňuje. Je přesvědčen o tom, že nikdo nemůže takové mocné věci činit, pokud ho Bůh neposlal.
Ale pak přichází studená sprcha. Nutná studená sprcha! Naprosto nezbytná studená sprcha! Jan vypráví o Ježíši v posledních verších 2. kapitoly: Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o něm říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku. (J 2:24-25) A tak náš Pán, který vidí do našich srdcí, vidí také do toho Nikodémova srdce. Možná tam vidí obavy: Jestli pak jsem už všechno potřebné pro svou spásu učinil? Možná v tom jeho srdci Ježíš vidí sebespravedlnost – za kterou ostatně tak často farizeje kritizoval. (např. L 18:9-14) Tedy náboženský postoj blízký mnohým lidem: Že svou dobrotou a spravedlností zachrání sebe sama. Že se jim za to Bůh musí odvděčit. Na rozdíl od mnohých, kteří takto smýšlí – Nikodém byl jistojistě zbožný člověk. A kdyby se hrálo na zásluhy před Bohem, nás by jistě strčil hravě do kapsy. On rozhodně není podoben těm, kteří tak rádi říkají, že žijí před Bohem dobře, že dodržují Desatero – a přitom už si ani nevzpomenou, která přikázání tam vlastně patří.
A přesto – nebo spíš právě proto! – Nikodém dostane studenou sprchu. To aby se co nejrychleji vzpamatoval ze svého poblouznění. To aby se okamžitě probral ze svého náboženského uspokojení – že je na tom před Bohem dobře. Ježíš mu řekne: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.
A najednou se Nikodémův náboženský život rozsype jako domeček z karet. Najednou zjistí, že žádné trumfy v rukávu nemá. Najednou si uvědomí, že Bůh ho buďto zachrání sám od sebe, anebo nezachrání – ale že on sám na tom vůbec nic nezmění! Tak jako se naprosto ničím nepodílel na svém prvním narození do tohoto světa, tak se naprosto ničím nepodílí na svém druhém narození do Božího království. Podobně na tom byl apoštol Pavel. Dokud mu Kristus nezkřížil cestu tehdy u Damašku, dokud ho Kristus nezachránil, Pavel si zakládal na svém židovství, na své náboženskosti, na tom, že svými činy těší Boha. Tak na to Pavel vzpomíná v listu Filipským. Je to pro nás velmi důležitá pasáž – abychom si uměli představit, jak se asi Nikodém tehdy cítil.
Pavel vyznává: Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci – ačkoli já bych měl proč na ně spoléhat. Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony.
Krásná výkladní skříň plná náboženských medailí, že? Ale pak znovuzrozený Pavel prohlásí: Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře, 10 abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. (Fp 4:3-10) A jinde hlásá Pavel, obraný o všechnu svou lidskou záslužnost a náboženskost: Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2:8-9) Takže, milý Nikodéme, nenarodíš-li se znovu, nemůžeš nikdy spatřit Boží království. A je úplně jedno, kolik domnělých zásluh si připisuješ.
III. Znovuzrození člověka je cele dílem Ducha Svatého
Bratři a sestry, to řecké slovo „anóthen“ české překlady překládají jako „znovu“, narodit se znovu, podruhé. Ovšem ono má ještě jeden význam: „shůry“, narodit se shůry. Ježíš říká: Nenarodí-li se kdo shůry, nemůže spatřit Boží království. Nenarodí-li se kdo z Boha, nemůže k Bohu přijít. Jen ten, kdo se narodí z Boha; jen ten, komu milostivý Bůh umožní narodit se znovu – jen ten k Bohu vejde.
Takže Nikodém se sám od sebe, pro svůj skvělý náboženský život, do nebe nedostane… Ale navíc: On ani neovlivní to své případné druhé narození. Člověk se sám od sebe podruhé narodit nemůže. To není v jeho silách. Nejen že Bůh Nikodéma pro jeho (lidsky viděno) dobrý život nevpustí do svého království… Dokonce mu ani nemusí darovat nové narození.
A to je studená sprcha i pro nás, bratři a sestry! Přestože jsme léta letoucí masírováni tím, že naše spása je z Boží milosti, ve skutečnosti jsme často ve svém nitru stejní zákoníci, jako byl Nikodém. Často si myslíme – třeba jen v koutku duše! – že když druhým lidem pomáháme, nebo chodíme do kostela neděli co neděli, nebo se pravidelně modlíme a čteme Písmo – že tím si otevíráme cestu do Božího království.
I pro nás je velmi těžké přijmout cele evangelium – že naše spása záleží jen a jen na Bohu. Že mu nemůžeme s naší spásou nijak pomoci. Že na ní nemůžeme s Bohem spolupracovat. Že buď Bůh učiní všechno pro naši spásu, anebo pro ni neučiní vůbec nic. Jsme na něj odkázaní. Což se člověku, zvyklému už po staletí kontrolovat druhé lidi, celé stvoření, vůbec nelíbí.
Billy Graham, slavný americký evangelista 20. století, kdysi napsal knížku, kterou hltaly tisíce lidí. Nesla název: Jak se znovu narodit? Říká v ní, že člověk se může znovu narodit tím, že vyzná své hříchy a uvěří v Ježíše Krista. Ale při vší úctě ke Grahamovi: To není pravda! Člověk se sám od sebe nemůže znovu narodit – kdyby se stavěl na hlavu!
Člověk si může změnit účes, může si koupit nové boty, může se přestěhovat a změnit práci, může se oženit, může si změnit jméno, může se stát přes noc milionářem, může si dokonce pohříchu změnit i své pohlaví v dnešní době neomezených možností – ale nemůže se sám od sebe znovu zrodit. To je cele a jenom v moci Boží! A buď mu Bůh z milosti dopřeje to nové duchovní narození, nebo mu to Bůh ze své spravedlnosti odepře – a ponechá ho v hříchu. Buď mu Bůh daruje pravé pokání z jeho hříchů, nebo ho ponechá v jeho sebe-spravedlnosti. Buď mu Bůh daruje víru v Krista, lásku ke Kristu, upřímnou touhu Krista následovat stůj co stůj, nebo v něm víru v Krista ukřižovaného a vzkříšeného vůbec nevybuduje. Buď Duch svatý člověka obnoví, učiní z něj nové stvoření v Kristu (2K 5:17)…
Nebo ho spravedlivě ponechá starým, neobnoveným člověkem, který zemře ve svém hříchu. Každopádně: Člověk se sám od sebe nemůže znovu narodit. Tak jako se ani kdysi nemohl ze svého rozhodnutí narodit poprvé. A to ještě víc bude do očí bít, když k v. 3 přidáme ještě v.5. Ježíš vlastně říká dvakrát stejnou myšlenku, jen pokaždé trochu jinak. J 2:3: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. A o dva verše dál říká Ježíš: Amen, amen, pravím tobě, nenarodí- li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.
Vejít do Božího království a spatřit Boží království – to slyšíme na první poslech, že je totéž. Věčný život u Boha. Věčná spása, věčný odpočinek, věčná radost, věčná sláva.
IV. Klíčové slovo „Z vody a z Ducha“ – o Duchu Svatém a o křtu
Ale jak máme rozumět obratu: Z vody a z Ducha? Narodit se z vody a z Ducha – to je tedy totéž jako se narodit znovu, shůry. Tedy za novým narozením stojí Duch svatý – a jen on. Nové narození člověka pro Boží království – to je výsadní práce Ducha svatého.
Ale co s tou vodou? Ježíš zde přece myslí vodu křtu, ne? Tedy: Musíš být pokřtěn a obnoven Duchem svatým! Ale kdeže! To Ježíš vůbec neříká! Kdyby si myslel, že křest vodou je nezbytný pro vstup do Božího království, proč bychom pak o Ježíši hned o kapitolu dál slyšeli, že vůbec nekřtil? (J 4:2) Ježíš tímto obratem – z vody a z Ducha – myslí dvojí práci Ducha svatého na nitru člověka. Duch svatý za prvé očišťuje srdce člověka od hříchu. Tak jako voda smývá tělesnou špínu. A za druhé: Duch svatý dává člověku nový život. Tak jako do prvního člověka Bůh vdechl život (Gn 2:7) – tak do nás Duch svatý „vdechuje“ nový, Boží život, dává nám nově se narodit. Tedy: Duch svatý způsobuje, že v nás umírá starý hříšný člověk (voda) a že se v nás rodí nový člověk (duch). A celé je to práce Boží. Dílo Boha Ducha svatého. Tak jsme to slyšeli z prvního čtení: Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha… (Ez 36:25-27).
A navíc: I jinde Ježíš přirovnává dílo Ducha svatého k vodě! V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. (J 7:37-39)
Špatně to tedy chápou některé církve, které v té vodě vidí vodu křtu. Pak docházejí k naprosto tragickým a nebiblickým závěrům! Pak si myslí, že když církev někoho pokřtí, Duch svatý na toho člověka automaticky sestoupí a obnoví ho. Při křtu z něj stvoří nového člověka. To znamená, že v okamžiku křtu se údajně odehrává duchovní obnova člověka. Když tedy církev křtí nemluvně, farář ho polije vodou a Duch svatý ho v tu chvíli duchovně obnoví. To ale není pravda! Kdyby tomu tak bylo, pak okamžitě žádám sbor, aby mně koupil hasičské auto. Já si na něj udělám řidičák a budu s ním jezdit po Javorníku a okolních vesnicích a budu křtít lidi hasičskou hadicí – dokud mě nezavřou za výtržnictví.
Vždyť to by pak znamenalo, že úplně každý člověk, který byl v církvi pokřtěn, byl také obnoven Duchem svatým a tedy – jak říká Ježíš! – spatří Boží království. Bude spasen. Bude zachráněn. Proč tedy ¾ javornických evangelíků, kteří zde byli kdysi pokřtěni, Pána Ježíše Krista k životu vlastně nepotřebují? Proč se tedy jejich údajná obnova Duchem svatým při křtu dávno neprojevila?
A to je právě ten problém, milí bratři a milé sestry. My jsme byli vychováni myslet si, že křest dítěte automaticky znamená duchovní obnovu toho malého človíčka. Že se ho automaticky ujímá Bůh – v okamžiku křtu. Že z něj v tu chvíli Duch svatý automaticky tvoří nové stvoření. A potom se kolikrát celý život někteří trápíme nad tím, jak je možné, že to naše dítě od Pána Boha v životě odpadlo.
Ale bratři a sestry, ono neodpadlo! Ono Bohu zatím vůbec nepatří. Zřejmě má tu obnovu Duchem svatým – doufejme – stále před sebou! Protože tomu, komu z milosti Bůh obnoví srdce, ten mu patří – navěky. Ten se také Boha v životě drží. A ten jednou – z milosti Boží – dojde do Božího království. Proto je zapotřebí modlit se za ty své nejbližší, kteří v Krista nevěří – bez ohledu na to, zda byli, nebo nebyli pokřtění – aby Bůh jednou provždy zcela účinně smyl jejich hříchy a obnovil jejich srdce. Aby je skrze Ježíše Krista zachránil pro věčnost.
Bratři a sestry, změňme to! Změňme naše modlitby za ty, kteří uprostřed nás byli jako nemluvňata pokřtění, ale s Kristem nechtějí mít nic společného. Změňme náš postoj k těm, kteří Krista nenásledují. Modleme se za ně, aby jim dal Bůh znovu se narodit z Ducha svatého. Mluvme s nimi o Kristu, o své víře v Krista. Ale hlavně: Přestaňme se sytit falešnou nadějí, že ten, kdo je v církvi pokřtěn, je automaticky Božím dítětem a tedy automaticky spasen. To nás strašně uspává! Je mi jasné, že se vám to neposlouchá snadno. Ale přesto věřím, že kazatele nemáte proto, aby vás sytil falešnou nadějí, ale aby vám poctivě vykládal slovo Boží.
Někteří z vás by možná namítli, že při křtu Duch svatý s každým dítětem pracuje. Ale to dítě se pak v průběhu svého dospívání samo rozhodne, zda se k této práci Ducha svatého přizná, nebo to odmítne. Ale to není pravda! Tím zpochybňujeme Boží moc!
Copak Ježíš sám neříká: Kdo se znovu narodí, kdo se narodí z Ducha svatého, ten vstoupí do Božího království? Copak si myslíš, člověče, že když tě Bůh k sobě povolá, když ti daruje nově se narodit – že se toho můžeš zříct, když budeš chtít? Že dar milosti a spásy můžeš odmítnout? Vykašlat se časem na to, co ti Bůh dal?
Nikdo, kdo je Duchem svatým obnoven, nikdo se této obnovy nemůže zříct! A každý, kdo je Duchem svatým vnitřně obnoven, každý kráčí vstříc Božímu království. To dnes říká Ježíš naprosto zřetelně. A souhlasí s ním mnoho jiných biblických svědků (jen namátkou: Sk 11:18; Ř 8:29-30; 1K 1:8; 2K 4:14; 2Tm 4:18 1Pt 1:4-5; 1Pt 5:10; Ju 1)!
V. Duch Svatý obnovuje koho chce – ale jeho práci s člověkem vidíme
Duch svatý sebou tedy nenechá manipulovat! Duch svatý se nenechá ovládat člověkem. Ježíš prohlašuje: Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. Duch svatý obnovuje jen toho, koho Duch svatý obnovit chce. A neobnovuje toho, koho obnovit nechce. A tak jako se nemůžeš znovu narodit ze své síly… Tak ani křtem ani čímkoli jiným nemůžeš způsobit nové narození u druhého člověka… To je v Boží moci! To je cele v kompetenci Ducha svatého! Proto by i církev měla křtít až ty, na kterých vidí obnovu Duchem svatým. Křest vodou má být lidským potvrzením Boží předchozí práce. Duch svatý nejprve obnoví nitro člověka, ten člověk vyzná svou víru v Krista – a církev to potvrdí křtem vodou. To je jediný biblický model křtu.
Proto také Ježíš říká: Vítr vane, kam chce… Ale k tomu přidává: Jeho zvuk slyšíš… My nemůžeme diktovat Duchu svatému, na koho má sestoupit, koho má obnovit. Ale zároveň můžeme vidět jeho působení. Je tomu tedy jako s větrem! My na vlastní oči vidíme jen účinky větru. Někdy pozorujeme polámané stromy po vichřici. Jindy vidíme i slyšíme třepotat se listí na větvích stromů, nebo trávu na louce, jak ji vítr rozhoupal. My obyčejní lidé nemůžeme nijakým způsobem vítr vlastnit, uzavřít ho, kontrolovat ho. Ale účinky větru – ty vidíme.
A tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. Najednou vidíme změněné srdce člověka. Najednou je zde Duchem svatým obnovený a proměněný člověk, který vyznává svůj hřích – a přitom ještě včera to byl člověk, který by nikdy neuznal, že je hříšný. Najednou je zde člověk, který roste v pokoře. A miluje lidi kolem sebe. Přitom pomalu ještě včera miloval jenom sebe sama. A byl to velmi pyšný člověk. Najednou je zde člověk, který chce svým životem oslavit Pána Ježíše – protože věří, že mu Kristus zachránil život. Přitom včera se k Ježíši ještě neznal. Ještě včera mu byl Kristus ukradený, byť o něm slyšel kde co. To je ta změna, kterou působí Duch svatý. To je ta změna, kterou člověk učinit nemůže. Ani u sebe. Ani u druhých. A proto když se uskuteční toto čistě Boží dílo, pak nám nezbývá než žasnout nad velikostí a láskou Boží, a Boha za to chválit.
Někdy Bůh obnoví nitro člověka, který o něm nikdy předtím neslyšel. Jindy zase promění srdce člověka, který o něm od mládí slýchal, dokonce by snad i řekl, že v Boha věří – ale žádná hlubší změna se v jeho životě zatím nestala. Někdy Bůh změní srdce člověka, který je z pohledu většiny lidí skutečný odpad. A jindy změní člověka, kterého si všichni váží a uznávají ho. A ve všech těchto případech mění hříšné srdce člověka, očišťuje ho od hříchu a dává mu nové nitro – a tím ho zachraňuje pro své království. Duch svatý je v tom vskutku nevyzpytatelný. Ale jeho dílo vidíme. A jsme za to vděční!
Bratři a sestry, jak přesně Písmo popisuje tu kýženou proměnu člověka? Jak se pozná znovu-zrozený člověk? Jaké je ovoce jeho obnovy? Něco z toho už jsme nakousli. Ale tím vším se budeme zabývat ještě i příští neděli – především proto, abychom si zodpověděli tu dnešní počáteční otázku: Zda my sami jsme znovu-zrození. Zda nám Duch svatý dal znovu se narodit pro věčnost. Na tom totiž závisí úplně všechno. Amen.
Autor: Petr Kulík
Vnější potvrzení nového narození I. – Víra v Krista
Pokračování na straně 2
